U příležitosti letošní účasti Kateřiny Tučkové v našem literárním programu si s autorkou povídáme o její spisovatelské práci, o roli historie v její tvorbě a o ústředním motivu letošního Kina na hranici.

Bílá Voda – Váš nejnovější román, jehož první díl právě vyšel v polštině – vznikal více než deset let. S čím jste při práci na něm nejvíce bojovala? A jaký to byl pocit vyjít se spisovatelské „jeskyni“ do světa s novou knihou po více než deseti letech?

Bílá Voda je má nejprožitější kniha, která mě naučila hodně o sobě jako o člověku i jako o spisovatelce. Během těch deseti let jsem se snažila vrátit se ke svým kořenům, v nichž byla zakódovaná i víra, a vyrovnat se se svým vztahem ke katolické církvi.

Zároveň jsem bojovala s obrovským množstvím materiálu o persekuci řeholnic a o činnosti podzemní církve, která se za minulého režimu nemínila podílet na kolaboraci kléru s komunistickým režimem. Dvakrát se mi ten příběh nepodařilo odvyprávět, takže jsem se musela dvakrát rozloučit s mnoha sty stránkami. Teprve napotřetí jsem našla způsob, jak to množství témat a linek propojit.

Dnes tedy cítím obrovskou úlevu – lidsky z toho, že se mi podařilo k debatě o potřebnosti ženského kněžství přispět příběhem katolické kněžky vysvěcené za totality proto, aby mohla sloužit a pomáhat ženám v hraničních situacích. A profesně z toho, že se mi podařilo přemoci tu obrovskou masu materiálu a naučit se něco nového o řemesle.

Ve Vyhnání Gerty Schnirch se vracíte do období druhé světové války a zabýváte se vyhnáním českých Němců, v Žítkovských bohyních – do doby komunistického režimu, kterým byly titulní bohyně pronásledovány. Také Bílá Voda se vrací o několik desetiletí zpět a přibližuje osudy českých jeptišek trpících za komunistické vlády. Odkud se vzala tato vášeň pro historická témata? Proč se v nich tak dobře cítíte?

To myslím vychází z mého rodinného zázemí. Z jedné strany pocházím z rodiny, které byl za totality kolektivizován statek a polnosti, druhá část rodiny zase žila v malém průmyslovém městě. A na obou stranách se mí prarodiče a rodiče proti době obrnili tak, že se stáhli do izolace, vytvořili si jakýsi vnitřní exil. Takže se u nás o politice a veřejných věcech nemluvilo.

O to větší bylo po revoluci, když jsem se během studií seznamovala s naší nedávnou historií, moje překvapení z toho množství zamlčených příběhů. Ovšem některé, jako byl třeba osud česko-německé dívky Gerty vyhnané po osvobození v tzv. Brněnském pochodu smrti, se hodilo zamlčovat i po revoluci. A to se mi velmi příčilo. Nechtěla jsem, aby se na Gertu a ostatní ženy a děti, které skončily v hromadném hrobě pár kilometrů za Brnem zapomnělo jen proto, že se nenarodily ve správný čas do správné rodiny. A tento vzdor proti snaze vytěsnit nebo nevidět, co je nám nepohodlné, motivuje vlastně vznik každé mé knihy.

Tématem letošního ročníku Kina na hranici, na kterém Vás budeme mít tu čest hostit, je „Špatná paměť“. Jak toto heslo chápete – i v kontextu témat, kterých se ujímáte jako spisovatelka?

Paměť je úžasný fenomén – most mezi minulostí a budoucností, který má mnoho podob. Její schopnost třídit a vytěsňovat je důležitá, umožňuje lidem přestát dramatické události a interpretovat je tak, aby mohli pokračovat v žití.

Ale mě přece jen zajímá nejvíc to, co kolektivní paměť nechce přijmout. Čili osudy poražených. Lidí, kteří se nehodili. Jejich hlas je totiž také potřeba vyslechnout – věřím, že příběhy bezpráví, které se na nich událo, se musí převyprávět, jinak budou v kolektivním nevědomí pracovat tak, jak nechceme. Budou nás nahlodávat zevnitř a stejně někudy, nejspíš tou nejméně vhodnou cestou, vyhřeznou. A budou to dělat, dokud se nevyléčí – tím, že z kolektivního nevědomí přeskočí do kolektivního vědomí.

Myslím, že při tomto procesu může významně pomoct literatura, která dokáže na faktografické i emoční úrovni zprostředkovat cizí zkušenost. A já se toho procesu pokouším být coby spisovatelka součástí.

---
Kateřina Tučková se zúčastní autorského s účastí své polské překladatelky a nakladatelky Julie Różewicz a dvou diskuzí: „Má historie smysl pro humor?“ a „Zlý dotek minulosti“ (debata z cyklu Špatná paměť).

Fot. główna: Jaroslav Kocián
Fot. na grafice: Lenka Hatašová